Ve své době u nás velmi rozšířený automobil tady teď stojí a rezaví. Neprozradím, kde jsem fotografii pořídil. Dědoušek si zaslouží klidný důchod. Neměl by být obtěžován nějakými nenechavci. V době své největší slávy (výroba probíhala v létech 1969-1977) jednoznačně dominoval na našich silnicích a je hned třikrát propojen s mým mládím.
1. Sestřenice vlastnila krásnou bleděmodrou "stodesítku LS" se čtyřmi reflektory. Co jsme se s ní najezdili na výlety.
2. V hráškově zelené "stovce" mě v autoškole roku 1977 naučili řídit. Kde ty loňské sněhy jsou - součástí výcviku byla výměna kola, oleje a dalších kapalin, seřizování světel, nastavování mezery u svíček nebo dolévání destilované vody do akumulátoru. Nás kluky to však bavilo a mimo předepsané osnovy jsme přetěsňovali hlavy válců, "štelovali" předstih, popř. pomocí kolébky obraceli vozy na bok a následně ošetřovali spodek Tlumexem. A to nemluvím o tuningu. Tehdy toto slovo neexistovalo, ale správné vozidlo muselo mít neroztodivnější doplňky, často amatérsky zhotovené - laminátové spojlery, otáčkoměry, cyklovače stěračů.
3. Nesmím zapomenout na křiklavě zelenou "stovku", občas mému nejlepšímu kamarádovi zapůjčovanou jeho otcem. (Jakousi předchůdkyni dnešních metalíz. V té době to vůbec nebyla běžná barva, nevím jak k ní přišla.) To pak byla událost, když se nemuselo jet na zábavu hromadnou dopravou nebo dokonce pajdat pěšky. Tento tatínek byl nejen odvážný, jelikož nevyzrálým divochům svěřoval svůj vůz, ale oplýval i dobrými nápady. Třeba jak předcházet korozi. Tehdejší auta, a to i ta západní, totiž "kvetla" daleko více než dnes. V kufru proto měl stále malou vrstvičku oleje a na ní rošt z latiček, aby nedošlo k zamazání převážených věcí.
A víte jaká byla cena? Škodu 100 jste pořídili za 45000,- Kčs (dle ceníku k 15. dubnu 1974).
V roce 1982 došlo i na pár minut mezinárodní slávy tohoto vozidla. Zahrálo si ve francouzském filmu Četník a četnice - dmul jsem se pýchou.
Text a foto: Milan Kutil Říha.