"Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les", recitovali jsme jako školní dítka básničku Josefa Václava Sládka. Zdá se, že autor (už v době, kdy ji složil) bezděky nebo záměrně popsal, že hvozdy zadržují vláhu. Díky ní přece studánky existují. Jakpak asi dopadnou ty dnešní, když stromy mizí obrovskou rychlostí?
Pramenité vodě často připisujeme léčebné vlastnosti a chuť prý mívá výrazně lepší, než kohoutková. Proto rádi obětujeme čas a vydáváme se naplnit nádoby ze zdrojů i značně vzdálených. Vzpomínám si, že mi tatínek vyprávěl, jak byla někde za městem (ve Znojmě - v první polovině 30. let 20. století) vyhlášená studánka, a jak z ní za pár desetníků nosil jedné paní ze sousedství konvičku vody. Cesta tam a zpět trvala téměř dvě hodiny. Už tehdy lidé upřednostňovali kvalitní vodu.
Znám ještě pár křišťálových studánek. Nejhlubších lesů ale valem ubývá.
Mimochodem - tatínkova brigáda skončila neslavně, jelikož sousedka přišla na to, že se po několika prvních poctivých donáškách nikam netrmácel a napouštěl vodu z pumpy v ulici za rohem.
Stříbrná studánka u Bohdalova - dřevorubci se k ní kvapem blíží.
Studánka v lese u Šlapanova - kousek od ní zmizely obrovské plochy lesa.
Text a foto: Milan Kutil Říha.